Bylo to prý někdy kolem roku nula, trochu to tedy hned od začátku zní, jakoby to bylo-nebylo. Tedy bylo nebylo, někdy před dvěma tisíci lety.... Snad to bylo někdy na podzim, asi v listopadu, více si o tom můžete zjistit sami, jestli vám to přijde důležité.
To je v zemi izraelské přes den docela teplo a v noci už zima, že do sandálů leda s ponožkami. Stalo se to v místě, kde vlastně nic moc nebylo (taková polopoušť, kde hlavní atrakce je něco, co se jmenuje Mrtvé moře?). A přitom to místo každý chce - Římané, Egypťané, Židé, Arabové, Peršané... zvláštní. Něco v té zemi asi přeci jen bude. Tak tehdy a tam se narodil Ježíš, prý. Byl sice z Nazaretu, ale přitom se narodil v Betlémě, také neobvyklé. Celý jeho život, život před životem i život po životě provázely zázraky. Tak je to alespoň psáno a já neptřebuju nijak soudit, jestli a co je pravda, beru to jako inspiraci.
Pro mě je Ježíš jedna z nejdůležitějších postav vůbec, i když jsem v něj většinu života vůbec nevěřil (nehlásím se rozhodně k žádnému náboženství). Jenže pak jsem si o něm něco přečetl. Začal jsem chápat, že to důležité je sdělení uvnitř všech těch příběhů. Podstatou je sdělení, že nejdůležitější věcí na světě je láska a naše schopnost ji prožívat a pouštět si ji do života. Pro tuto potřebu je opravdu úplně jedno, jestli je to historická postava nebo ne. To zajímá jen hlavu. Lásku prožíváme skrze svá srdce, hlava má úplně jiné úkoly.
Na jaře 2018 jsme byli s rodinou v Jeruzalémě, ani jsme moc nechtěli jít k jeho hrobu a dalším svatým místům, nejsme na turistické atrakce. Ale při bloudění bazarem a křivolakými uličkami starého města jsme tam stejně dorazili. Frontu na kámen s otiskem jeho nohy při nanebevstoupení jsem si nevystál, ale kámen, který kryl jeho hrob mě neminul. Já ho tedy nejdřív minul, ale nakonec jsem k němu byl přitažen skoro proti své vůli. Byla v něm tak neskutečná síla. Snad jediná světoznámá turistická atrakce, kterou jsem v životě viděl, kterou turisté nevysáli energeticky do sucha, ale naopak tam nosí a přidávají svou víru, své srdce, své naděje. Protože Ježíš je muž naprostého a bezpodmínečného přijetí, to po čem přinejmenším skrytě všichni toužíme. Člověk lásky a soucitu.
Soucitu jako toho, co není lítost k někomu, ale schopnost sou-cítění, tedy bytí s někým. A proč jsem začal psát článek o soucitu tak trochu ironicky a proč o (veselých) Velikonocích? Protože právě dnes jsem pochopil další dílek skládačky o svém egu, tento dílek bych nazval spirituální a intelektuální pýchou, pro zjednodušení.
Tento kus mého ega mi bránil v růstu, v tom, abych byl zase o kousek lepším člověkem. To vím už nějakou dobu. Jen jsem nevěděl, co přesně s tím. Ptal jsem se a mluvil o tom otevřeně a tak odpověď přirozeně přišla. Právě dnes v 7 hodin ráno, když usnulo naše miminko jménem Alexandr, kterého jsem dostal na starost po kojení. Zbytek domu byl ponořen do spánku a já se rozhodl pro meditaci na téma soucit. Slunce pomalu šplhalo nad obzor, první ptáčci se začali zlehka ozývat, svět byl tichý, v nádechu před oslavou, vajíčky, panáky a pomlázkami, tedy alespoň v rodinném kruhu. Cítil jsem tu potřebu, věděl jsem to, musel jsem jít do sebe. Protože jsem nechtěl zůstat stát tam, kde jsem právě stál, protože kde není růst, začíná sestup. A já byl připravený.
A ponořen hluboko v sobě, našel jsem, co mi chybělo. Už pár let se učím mít srdce otevřené, aby si v něm každý mohl číst. A nebál se ke mě přiblížit. Srdce otevřené je pozvánka pro ostatní, ujištění, že není důvod se obávat, že nesoudím a nemám skrytou bolest, kterou můžu kdykoliv plivnout ven. Tak se to učím a ještě mě toho k učení hodně čeká. Určitě je to pro mě jeden ze základů úspěchu mé práce.
Jenže něco stále nesedí, je tam nějaké napětí, sedí si tam ego, pyšné a spokojené samo se sebou. Ale duše to tak nechce. Takže pátrám po cestě k prameni, na kterém ta ošklivá žába drze sedí. A pak přeci jen přišlo světlo, které rozehnalo mlhu nepochopení (nebo alespoň ten kousek, se kterým jsem se trápil). Já se pilně učil otevírat svoje srdce ostatním, ale nějak, ne vědomě, jsem se stále ještě uzavíral před láskou, kterou vysílají okolní lidé ze svých vlastních srdcí směrem ke mě. Ne programově a ne úplně. Ale chyběla tam rovnováha, já se učil lásku vrhat a rozdávat a od darů ostatních lidí jsem se držel dál. Ze strachu, z nepochopení a možná i dalších důvodů.
Oni ti okolní, naši blízcí, lásku někdy projeví jinak, než je nám blízké, někdy dokonce i tak, že je nám to nepříjemné (znáte knihu Pět jazyků lásky?). A je často snazší se před tou silou uzavřít, než se plně otevřít všemu, co k nám ten druhý člověk posílá. Ale když před ním zavřeme dveře, zavřeme je všemu, bolesti ale i jejich lásce. A tak se jdu učit, že ta bolest, ta je jejich a já nejsem jejím cílem. A že láska, ta je jejich, moje, všech a i já jsem jejím cílem. A jejich bolesti možná nejvíc pomůže, když ji "jen" uznám a pustím dál a budu přijímat a pečovat o jejich lásku.
A to je pro mě soucit. Je to vědomý a přítomný akt přijetí ostatních lidí takových, jací jsou. Uznání jejich krásy navzdory tomu, že nám někdy hrají na struny naší vlastní bolesti. A chci se učit, že je miluju tak jak jsou a věřit, že oni se snaží dělat to samé pro mě. To je to, co teď, zavření doma, i potom, až se naše domovy otevřou, my všichni potřebujeme a věřím, že hluboko uvnitř, i chceme.
Comments